Zahradní dráha, která vypadá jako hromada harampádí

Prvním krokem je vymezit bezpečný úsek. Použijte barevnou lepicí pásku a na podlaze vyznačte start a cíl. Vzdálenost stačí tři až čtyři metry. Děti pak mohou závodit v chůzi pozpátku, ve skákání po jedné noze nebo v přenášení míčku na lžíci. U mladších dětí počítejte s tím, že budou chtít pásku strhávat. Přilepte ji pořádně a vysvětlete, že se jedná o trať.

Místo závodu na konec postavte hru na odrazech. Cílem je dostat míč, papírovou kouli nebo vlastní dlaň na předem určené místo na boční barvy stěn do obývákuě, a to co nejmenším počtem doteků podlahy. Tím se z chodby stane křižovatka, ne tunel. Pravidla držte krátká: jeden odraz od podlahy mezi dvěma dotyky stěny, žádné skákání na nábytek, žádné dotýkání dveří. Kdo si vymyslí víc než tři pravidla, ten je za chvíli nedodrží ani sám.

Ukončení dělejte ve třech krocích. Nejprve oznamte termín posledního setkání s předstihem alespoň dvou týdnů. Pak věnujte závěrečné setkání tomu, co si kdo odnáší, a výslovně pojmenujte, co zůstává otevřené. Nakonec domluvte, co bude následovat — pravidelná schůzka, jiný formát nebo prostě návrat k běžné práci. Bez tohoto přechodu lidé nevědí, co si z hry vzít do reality.

Odvodnění je další věc, kterou lidé podceňují. Dráha nemá být v nejnižším bodě zahrady. Pokud se tam voda drží, dřevo shnije a kov zrezaví během jedné sezony. Pomůže mělký odvodňovací žlábek podél trasy, vysypaný štěrkem. Není potřeba žádná složitá drenáž, stačí, aby voda měla kudy odtéct.

Zahradní dráha z toho, co je po ruce, vzniká nejčastěji tak, že se v rohu zahrady objeví hromada cihel, pár prken a rezavý vozík. Většina lidí to hned začne skládat do tvaru, který viděli na obrázku. Jenže právě tady se rodí první velká chyba: dráha se staví od konce, ne od začátku. Nejdřív je potřeba vědět, kudy se bude jezdit a co má dráha vydržet, teprve pak se vybírá materiál.

Nakonec počítejte s tím, že dráha z odpadu nebude nikdy dokonale rovná. To je v pořádku. Důležité je, aby se dala snadno rozebrat a opravit. Používejte šrouby, ne hřebíky, a spoje dělejte přístupné. Až budete chtít něco vyměnit, nebudete muset bourat půlku zahrady. Dráha z toho, co je po ruce, má sloužit, ne stát jako pomník.

Deštivý den doma se často zvrhne v hádku o to, kdo bude ovládat televizi, nebo v hodiny proseděné u telefonu. Přitom stačí málo: využít to, co už doma je, a vymyslet hry, které nevyžadují jedinou korunu. Nejde o to mít dokonalé vybavení, ale o ochotu začít. První krok je vždy stejný – projít byt a najít předměty, které se dají použít jinak, než na co byly určené.

Chodba v malém bytě bývá tmavá, úzká a přeplněná botníky. Právě proto se hodí jako místo, kde se dá hrát něco, For more info about koukněte sem visit the web site. co jinde překáží. Děti potřebují prostor, kde mohou běhat tam a zpět, aniž by bouraly nábytek. Chodba je ideální pro hry, které vyžadují jen krátkou dráhu. Než začnete, ukliďte boty a odložte věci, o které by dítě mohlo zakopnout.

Zařadit ji má smysl ve chvíli, kdy se tým potřebuje dostat z povrchní roviny do konkrétní spolupráce. Typicky jde o nový kolektiv, projekt, kde si lidé nevěří, nebo o tým po konfliktu. Naopak ji nezařazujte, když je skupina unavená, Http://bookmarkingcentrals.com/user/terricollick/history/ někdo odchází nebo když jde o lidi, kteří se znají roky a mají nevyřešené spory. Hra není terapie a nemá je nahrazovat.

Nakonec myslete na úklid. Nechte děti, ať samy srovnají pásku a vrátí hračky na místo. Není to trest, ale součást hry. Malý byt a úzká chodba nemusí být překážkou. Stačí pár metrů, trocha fantazie a jasná pravidla. Když se do hry zapojí i dospělý, děti vydrží mnohem déle a odnesou si zážitek, že i malý prostor může být velké hřiště.

Bezpečné ukončení poznáte podle toho, že se lidé loučí bez napětí a mluví o konkrétních věcech, které jim hra dala. Pokud po skončení přetrvává pocit křivdy, je lepší uspořádat ještě jedno krátké setkání jen k tomu, aby se věci pojmenovaly. Důvěrová hra není cíl, je to nástroj — a nástroj se má odložit, když práci dokončí.

Hry, které zvládne i nejmenší byt Když je místa ještě méně, osvědčilo se hraní ve dvojicích. Jeden stojí na konci chodby, druhý mu kutálí míč. Dítě se učí přesnosti a čekání. Další možností je „sochařina": dítě se postaví doprostřed a snaží se nehnout, zatímco ostatní chodí kolem. Kdo se pohne, vypadává. Tato hra nevyžaduje žádné pomůcky a zabaví i skupinu.

Deset metrů stačí na štafetu, pokud ji postavíte na předávkách, ne na běhu. Většina lidí to pokazí hned na začátku: rozestaví děti do dlouhé řady a nechá je běhat tam a zpět. Tím vzniká zmatek, srážky a děti se nudí. Řešení je jednoduché – každou štafetu postavte tak, aby se předávka odehrála na jednom místě a běželo se krátce. Na deseti metrech se vejde klidně šest až osm hráčů, pokud stojí v zástupu za sebou a předávají si předmět do ruky, ne do vzduchu.