Když hru na kytaru omezíte na minutu, přestane vás bavit

Výbava, která se nesmí vynechat Každý účastník by měl mít u sebe alespoň základy: pitnou vodu, něco k jídlu, oblečení podle počasí, pevnou obuv a rozlišovací prvek, který je vidět na dálku. U her v terénu se vyplácí světlá nebo reflexní část oblečení, i když se hraje přes den. Dohodněte si předem signál pro „potřebuji pomoc" a pro „vše v pořádku". Nefunguje spoléhat na mobilní signál, v lese nebo v údolí často vypadne. Proto je dobré mít u sebe píšťalku nebo jiný zvukový prostředek.

Po týdnu si všimněte, co se zlepšilo. Možná jen to, že už nemusíte přemýšlet, kde máte prsty. To je dost. Až vás to začne nudit, přidejte jeden nový akord nebo jednoduchý riff. Ne víc. Hraní na kytaru vydrží jen tehdy, když zůstane malé a zvladatelné.

Většina nápadů na dětskou hru vzniká tak, že se vezme oblíbená pohádka a jen se převlékne do kostýmů. Dítě si zahraje princeznu, rodič draka a za deset minut je hotovo. Taková hra ale vydrží jedno odpoledne. Skutečně funkční hra potřebuje z pohádky vytáhnout to, co v ní skutečně funguje jako mechanika: opakovanou činnost, jasný cíl a překážku, kterou lze překonat více způsoby.

Než začnete tvořit, proberte materiál. Šišky a žaludy před použitím prohlédněte, jestli v nich nežije hmyz nebo plíseň. Pěkná šiška s bílým povlakem vypadá dekorativně, ale za týden zplesniví i s výrobkem. Kameny a větvičky opláchněte a nechte uschnout. Listy, které mají vydržet, vložte mezi noviny a zatížíte knihami na dva až tři dny, jinak se při lepení zkroutí a odpadnou. Větvičky lámejte na délku, kterou děti udrží v ruce — příliš dlouhé pruty se při hře zlomí a dítěti zůstane v ruce jen špička.

Typické chyby při průběhu: vedoucí zvyšuje tempo, protože chce silnější zážitek; podřízený mlčí, protože nechce kazit atmosféru; někdo se směje, aby zakryl strach. Smích a mlčení nejsou souhlas. Pokud se objeví ztuhnutí, zrychlené dýchání, odvrácení hlavy nebo náhlá pasivita, hra končí, i když se slovo bezpečí neřeklo. Není to selhání, je to ochrana.

Výtvarné aktivity fungují vždy. Dejte dětem staré noviny, lepidlo, nůžky s tupou špičkou a pastelky. Mohou vytvářet koláže, vystřihovat zvířata nebo stavět papírová města. Pokud nechcete uklízet nepořádek, použijte velký ubrus nebo prostěradlo. U malých dětí odstraňte malé knoflíky a korálky, které by mohly spolknout. Výsledné výtvory vystavte na lednici nebo nástěnku – děti to povzbudí.

Typická chyba je snažit se zahrát celou píseň hned první den. Další chyba je hrát potichu, aby to nikdo neslyšel. Kytara potřebuje zvuk, jinak ztratíte zpětnou vazbu a přestanete vnímat, co děláte. Také se vyhněte tomu, abyste každý den začínali od nuly. Vracejte se ke stejnému akordu nebo rytmu, dokud se neusadí v ruce.

Začněte tím, že si kytaru připravíte dopředu. Nalaďte ji, až když se chystáte hrát, ne při hraní. Položte ji na stojan nebo na židli, kde ji vidíte. Když ji musíte vytahovat z obalu, sundavat ze skříně a odstraňovat prach, přestanete hrát dřív, než začnete. První minuta nesmí být o organizaci, ale o zvuku.

Minuta, která má řád Rozdělte si těch šedesát sekund na tři úseky. Prvních dvacet sekund jen držte akord, který už znáte, a nechte ho znít. Dalších dvacet sekund střídejte dva akordy, které k sobě patří, klidně jen dva. Posledních dvacet sekund hrajte cokoli, co vás napadne, bez ohledu na to, jestli to zní správně. Tím se z učení stane hra, ne test.

Hraní na kytaru nebaví většinou proto, že člověk zkouší hrát příliš dlouho a příliš složitě. Pokud chcete, aby vás to chytlo a vydrželo, musíte změnit přístup: místo hodinového mučení si dejte každý den jen krátký blok, ale udělejte ho tak, abyste u něj zůstali i zítra. Nejde o to vydržet, jde o to chtít si sednout znovu.

Když vás přestane bavit i ta minuta, zkraťte ji na třicet sekund. Není to selhání, je to úprava, která udrží návyk. Důležité je, aby kytara nezůstala ležet týden. Radši méně času každý den než hodina jednou za měsíc.

Před hrou si rozdělte role. Někdo musí vědět, kdo je kde, a mít přehled o času. Vést seznam účastníků a telefonních čísel nábytek na míru jejich blízké není zbytečnost. Pokud se někdo nevrátí v dohodnutém čase, musí být jasné, kdo ho jde hledat a komu se hlásí. Vyhněte se tomu, aby se celá skupina rozptýlila po lese bez jakéhokoli centrálního bodu. To je jeden z nejčastějších chyb při větších hrách.

Po hře si sedněte a projděte, co se osvědčilo a co ne. Zapište si, kolik lidí se ztratilo, kde vznikaly zmatky a co chybělo ve výbavě. Příští hra pak bude bezpečnější a plynulejší. Bezpečnost v terénu není o zákazech, ale o tom, že se předem myslí na to, co se může pokazit.

Here's more info in regards to tento článek look into the web site.