Hra podle pohádky: kde většina rodičů zbytečně selže

Důvěrové hry vypadají jako zábava, ale ve skutečnosti jde o práci s hranicemi. Jsou to aktivity, při nichž jeden člověk dobrovolně ztrácí kontrolu a spoléhá na druhého – například padá do jeho náruče, nechá se vést se zavázanýma očima nebo mu svěří osobní informaci. Fungují jen tehdy, když je skupina dostatečně bezpečná a když má každý možnost kdykoli zastavit. Pokud se zařadí špatně, mohou vztahy spíš poškodit než posílit.

Pravidla pište až po první sehrávce Nejčastější chyba je sepsat pravidla předem a pak je vysvětlovat. Děti je nevstřebají a rodič je stejně během hry mění. Udělejte to obráceně: sehrajte scénu nanečisto, jen tak, a teprve potom z toho, co skutečně fungovalo, sestavte tři až čtyři věty pravidel. If you liked this article and you simply would like to collect more info concerning prohlédnout i implore you to visit our own web page. Pokud se při sehrávce objeví moment, kdy se všichni smějí nebo kdy se dítě samo ptá „a co teď", je to přesně místo, které patří do pravidel. Naopak věty, které nikdo nevyslovil, barvy stěn do obýváku pravidel nepatří, i kdyby vypadaly hezky.

Zařazení má smysl ve chvíli, kdy se skupina už trochu zná a panuje v ní základní důvěra. U úplně nových lidí je lepší začít lehčími aktivitami, kde se nikdo neobnažuje. Vhodné je hrát hry po delší společné práci, ne jako rozcvičku na začátku. Také záleží na velikosti skupiny – v deseti lidech se dá ještě pracovat s každým, ve třiceti už snadno vzniká tlak na výkon a někteří se stáhnou.

Nakonec počítejte s tím, že každá činnost má svou hranici. Po dvaceti minutách přichází zlom, kdy se zábava mění v hádku. V tu chvíli je lepší skončit a nabídnout svačinu nebo klid na posteli s knížkou. Rodiče často pokračují, dokud dítě nepláče, protože chtějí dokončit hru. Přerušení není prohra. Naopak – kdo skončí včas, tomu děti příště řeknou ano.

Dalším účinným trikem je dát dětem pocit, že se na změně podílely. Neznamená to, že budou rozhodovat o všem. Stačí nabídnout dvě varianty: „Můžeme buď zkrátit kolo, nebo přidat jednoho hráče. Co je pro tebe lepší?" Dítě si vybere a tím pádem změnu přijme jako své vlastní rozhodnutí. Protesty většinou zmizí, protože už nebojuje proti vám, ale za svou volbou. Pozor Nábytek na míru ale na to, abyste nepředstírali volbu, která ve skutečnosti žádnou volbou není. Děti to poznají a ztratí důvěru.

Typická chyba je přílišná přísnost na dodržování všech detailů v prvních kolech. Děti se pak soustředí na to, aby neudělaly chybu, místo aby je hra bavila. Tolerance k malým odchylkám a postupné zpřesňování funguje lépe. Stejně tak nepomáhá vysvětlovat pravidla, když jsou děti unavené nebo hladové. Načasování je stejně důležité jako obsah.

Pozornost se nejlépe trénuje v klidném prostředí bez rušivých podnětů. Vypněte televizi, odložte telefon, nenechte kolem pobíhat sourozence. Pokud se nedaří, zkraťte hru a přidejte ji častěji. Důležité je také střídat typy podnětů – zrakové, sluchové a pohybové. Dítě, které se u jedné hry nudí, může u jiné vydržet dlouho. Sledujte, co ho baví, a na tom stavte. Vytrvalost a schopnost vrátit se k úkolu po přerušení jsou totiž základem pro školní i mimoškolní učení.

Začněte tím, že necháte dítě převyprávět svou nejoblíbenější scénu a přitom si všímejte, co v ní opakuje. Opakování je signál, že tam je mechanika. Když dítě říká „a ona pořád musela jít dál a dál", je to pohyb po trase. Když říká „a on musel uhodnout, co je uvnitř", je to hádání. Zapište si tři takové momenty a vyberte jeden, který se dá zahrát bez pomůcek a do pěti minut. Právě pět minut je klíčové — delší hra se u dětí rozpadne dřív, než začne fungovat.

jak zařídit malou kuchyni hru bezpečně ukončit Ukončení je stejně důležité jako samotná hra. Nikdy nenechávejte účastníky „viset" v rozehraném stavu. Předem řekněte, kolik času na aktivitu máte, a dodržte to. Když se někdo začne smát nepřirozeně, ztuhne nebo uhne pohledem, zastavte hru okamžitě – i kdyby zbývalo jen pár minut. Po skončení zařaďte krátké kolečko, v němž každý řekne jednu větu o tom, jak mu bylo. Nejde o terapii, jen o uzavření zážitku.

Častou chybou je nutit lidi do aktivity, když řeknou ne. Další chybou je nechat hru běžet příliš dlouho, protože „je zábava". Zábava může být známkou toho, že se lidé smějí, aby zakryli rozpaky. Vyhněte se také tomu, aby stejný člověk byl stále v roli toho, kdo se nechává vést – vzniká nerovnováha. Po hře je dobré udělat něco úplně obyčejného, třeba krátkou přestávku nebo společné pití vody, aby se pozornost přesunula jinam.

Většina pokusů proměnit oblíbenou pohádku v novou hru skončí už po pár minutách. Dítě se nudí, pravidla se matou a rodič to vzdá. Příčina nebývá v nedostatku fantazie, ale v tom, že se hra staví od pravidel místo od scény, kterou dítě zná nazpaměť. Nejdřív je potřeba vybrat konkrétní výjev z pohádky, ne celou pohádku. Dítě si totiž pamatuje místo, kde se něco láme — ztratí se v lese, najde klíč, přelstí obra. Z toho se dá udělat hra, protože to místo má už jasná pravidla sama v sobě.